Vánoce a Silvestr 2011
Vánoce a doba mezi nimi a Silvestrem utekly jako voda, sněhu bylo tak akorát, na Silvestra ještě krásně nasněžilo, ale bohužel na Nový rok teplota +5°C a déšť tu idylku trochu pokazily. Ale i tak to byl týden plný lyžovačky, 30.prosince i v historických kostýmech, snowboardingu a na Silvestra super procházky zasněženým lesem okolo Ludwigstahlu a Zwieslerwaldhausu.
Botokros 2011
sice na blátě, ale rozhodně rekordní, koukněte na ten dav při startu, pár fotek zde, nebo u mlátila.
A už i sjezdovky
V pátek se prý přes naše území přehnal orkán. Asi jo, protože nad Nýrskem začalo na silnici přibývat jehličí, šišek a větviček a jednou i větev pořádně velká. Silnice toho byla plná, takže to klouzalo jako na sněhu. Nad Hojsovkou přibyl i sníh. Přes noc na sobotu napadlo na Špičáku tak dalších 7 čísel a za víkend to tipuju na 20. V sobotu to na Javoru vypadalo jako kdyby někdo posunul hranici, samá čeština.
Ale jinak Špičák i Ruda úplně vylidněno, asi všichni nakupujou majonézu light do salátu a zboží made in china. Odpo jsme dali (tedy Adélka a Martin) snowboard nad nádražím a koukáme kdo to tam vyučuje jízdu na shorties, a on to Gaba. V takovém oblečku jsme ho ještě neviděli :-)
V neděli opět Javor, tentokráte již Němci přišli a tak se trochu tvořila fronta, protože zatím jela jen krátká sedačka a kotva na Thurnhofu. Sněhu přibývá a myslím, že na vánoce vydrží. Už se těšíme. SKOL.
V sobotu jsme byli na florbalovém turnaji elévů, kde hoši zabojovali a urvali bronzovou medaili a hned po skončení jsme nabrali směr za vyšší nadmořskou výškou. I když byla už tma, tak cca v Hojsovce jsme viděli první sníh. V neděli ráno bylo lehce pod nulou, tak jsme tam dali modrej a vyrazili na Gerlovku. Na parkovišti plno sněhu a jedno auto. Směrem na Hůrku byla krásně vyšláplá stopa, která u odbočky na Laka končila a tak jsme si ještě asi kilák prorazili a pak se vrátili zpět. Na první skluz více než paráda.
Když
jsmev létě plánovali zimní apaluchu, tak jsme samozřejmě
předpokládali, že v prosinci už bude sníh. V pátek 2.prosince jsme
večer dorazili na Boží Dar do penzionu Zlatý
Anděl a začalo lehce sněžit. V sobotu jsme si prošli Ježíškovu
cestu a dobyli vrchol Špičák. Příjemnou zastávku jsme si
udělali cca v polovině cesty, když jsme se občerstvili lesním
kiosku. Čajík, groček, párek a zelňačka byla kompletní sada. Celý
den byla teplota okolo nuly, vypadalo to na krásný začátek zimy.
Večer se ale začalo oteplovat a pršet. Pršelo celou neděli, takže
na zimu si budeme muset asi počkat.
Pancíř, Můstek, Prenet a v neděli Javorník
Předpověď na víkend byla, že v sobotu bude zataženo a zima a v neděli sluníčko a menší zima. A můžu říct, že to tak bylo. V sobotu ráno jsme zbalili do batohu čaj, tousty a nějaké ty sladkosti na povzbuzení a vyrazili směr Pancíř, přes dolní stanici sedačkové lanovky na Hofmanky, co kdyby náhodou jela, že bychom si to ulehčili. Naštěstí nejela, protože bychom na ní asi umrzli. Teplota cca 2°C a všude namrzlá mlha. Nikde ani živáčka, stoupáme na Pancíř s plánem potom klesnout na Brčálník a vrátit se vlakem. Doufali jsme, že alespoň nahoře se mlha roztáhne a bude něco vidět, ale bohužel ne. Sestoupili jsme na Tomandl, kde jsme mohli jít po žluté dolů k Hojsovce nebo pokračovat dál po hřebeni přes Můstek a pak možná dál. Celá naše výprava vypadala čerstvě a tak jdeme dál na Můstek. Tady mi napadlo, že když to dnes půjde, můžeme se parádně projít.
Na Můstku jsem už asi dlouho nebyl, ale skoro bych to nepoznal. Les okolo bývalé chaty zmizel a místo ní, je tam dřevěná budka pro schování se přes větrem. Tak jsme se schovali a dali si čajík. Na dalším rozcestí to bylo po modré 5,5 km do Hojsovky, ale už jen 4,5 km na Prenet. Že bychom tam došli? Navrhl jsem to. Je to přeci blíž než do tý Hojsovky, a pak to už bude jen z kopce, ne? A ještě k tomu na Prenetu je keška. Protože foukalo a bylo vlhko, zima byla jako v ruským filmu.
Na Prenetu jsme málem minuli vrchol, tak jsme se museli trochu vrátit a pak rovnou na keš. Hotel pod Prenetem je stále v rekonstrukci, ale změna je, že tam mají vyvěšenou italskou vlajku. Že by příští rok pizza a špagety?
Od kešky to bylo už jen opravdu z kopce a vidina byla teplo v hotelu Zach u nádraží. Přicházíme ke kolejím a akorát dávají závory dolů pro vlak na Špičák, který chceme pustit a jet až za 2 hodiny po občerstvení. A jejda, jako asi všechny hospody v tento čas na Šumave, mají zavřeno. Rychle na vlak. Stihli jsme ho a průvodčí se ani neobtěžoval přijít, takže zadarmo. Na nádraží jsem ještě stihnul vypnout gps a dalo to 4:46 hod a 21,5 km. Zde záznam trasy.
Na neděli jsme vymysleli jen kratší okruh na Javorník, kde je zase keška a na celkem zajímavém místě u bývalé štoly na křemen. Pak dolů na Zhůří. Dnes bylo krásně slunečno, ale zase o hodně větší studený vítr, který snad už konečně přinese studené počasí a s ním sníh. Nad Zhůřím byly krásné výhledy a na Zhůří další keška. Dnes jsme nepotkali nikoho, včera jednu partu výletníků. Parádní šlapací víkend.
Kaitersberg, Lusen, Kaitersberg
na státní svátek jsme nevyrazili s klíčema .na náměstí, ale do hor. Ne že by nebylo třeba zacinkat, ale hory jsou hory. Na první den jsme dostali od Prcků tip na Kaitersberg. Je to lezecká oblast, ale protože už se snad blíží zima, tak jsme viděli jen dva borce jak se šplhají po skále. Na Svaté Kateřině jsme si dali sraz s Hášama a vyrazili společně. Hřebenová pasáž a špičky stromů byly krásně zasněžené, ale jinak počasí nám nepřálo a nebylo nic vidět, jen všude mlha. V pátek jsme se rozhodli dobít Luzný z německé strany. Cesta ze Špičáku je sice 50 km dlouhá, ale stojí to potom za to. 1373 m.n.n. vysoký vrchol se špičkou tvořenou kamenným polem je impozantní. Hospoda pod vrcholem byla sice do 22.12. zavřená, ale o to bylo zase méně turistů, takže klídek. Z pátku na sobotu se vyjasnilo, takže se dalo čekat lepší počasí, a protože jsme ve čtvrtek na Kaitersbergu prošli jen první část, a protože tam Hrůšové ještě nebyli, tak jsme se tam vypravili znovu. Velká skupina ještě s Hrůšovou bráchou a Prckama započala výstup v Ecku po sjezdovce nahoru. Sice nudná pasáž, ale rychle jsme získali výšku a pak už jen parádní hřebenovka mezi skálama. Dole v údolí mlha a zima, tady nahoře sluníčko a super výhled po okolních vrcholcích, vystupujích z oblačného moře. Fakt dobrý na focení. Myslím, že jedna (možná dvě) fotky se povedly a to je nadprůměr. Jak ve čtvrtek, tak v sobotu jsme probírali a začali plánovat přechod tohoto 32 km dlouhého hřebene, což je lákavé a měli bychom to někdy za tepla podniknout. Ve dvou dnech s dětmi jako puťák a najednou jako přeběh v teniskách a jen s camelbagem.
HROB 2011 – aneb celkem dlouhé putování na pomezí Jizerských hor a Krkonoš
Ani
nevím kdy to bylo, ale jednou takhle Štěpán Kroupa povídá, že když
se připravuje na maraton v Amsterdamu,
tak by si potom mohl prodloužit závodní sezonu, využít formu a
zkusit horský orientační běh, tzv. HROB.
Potřeboval k tomu parťáka, který by s to ním dal. Nějak
moc dlouho jsem nad tím nepřemýšlel a přislíbil, že ho v tom
nenechám. HROB jak název napovídá se běží na horách, od kontroly
ke kontrole, ale na mapě 1:50.000, takže ty vzdálenosti jsou
delší. V pátek jsme vyrazili po 6 večer z Plzně směr Paseky
na Jizerou, těsně před 10 se odprezentovali, šli se ubytovat a
trochu poradit na taktice. Bydleli jsme v penzionu
Koucký (mohu doporučit), pán na nás čekal skoro do těch půl 11
a ještě nás vybavil plzeňskou dvanáctkou, abychom lépe probrali
taktiku. V sobotu byl start naší kategorie HH40 v 9:50.
Hned po startu byl na roztříštění pole 6ti kontrolový free order a
pak 9 kontrol. Ideální trasou (tj. pořadatel změřil jen délku
spojnic jednotlivých kontrol) to bylo 22 km, ale nakonec jsme dali
29,8km a 1090 metrů převýšení za 4hod a 37 minut. Bylo to celkem
výživné, já se málem nedobelhal ze sběrky do cíle, kde na mě
Štěpán 2 minuty čekal, abychom razili společně, protože jednou
z podmínek závodu bylo ražení v 1 minutě. V tu
chvíli jsem si říkal, že není možné zítra to dát, protože ideálně
to bylo zase 22 km, ale o 200 metrů větší převýšení. Šli jsme tedy
na polívku a jejda. Zbyla na nás poslední jedna J,
trochu mi to připomínalo situaci z Moraviamana, kde na mě po
závodě nezbyla teplá voda ve sprchách. V místním hostinci ale
měli jídel dost, takže bramboračka, pořádná svíčková s pěti a
pivko spravilo náladu. Pak už jsme rychle pospíchali zpět na
penzion probrat ten dnešek ve vodorovné poloze. Leželi jsme až do
večera, kdy byl plánovaný večírek s rozborem postupů těch
nejlepších a tombolou, kde jsme si chtěli spravit náladu J.
Z rozboru postupů jsme si odnesli jediné a to , že de facto
všichni nejlepší, běží co nejkratší cestou, přímo „pod“
spojnicí kontrol, protože na padesátce mapě je jakékoliv
prodloužení sakra znát. A z tomboly jsme si odnesli jednu
flašku vína. Protože jsme zase dostali hlad, tak jsme šli opět do
naší hospůdky na kulajdu a ďábelskou topinku. Ráno se mi opravdu,
ale opravdu nechtělo vstávat. Štěpán vypadal v pohodě, nebo
alespoň na sobě nedal nic znát. Start druhé etapy byl opět lehce
po půl 10 a zase asi 1800 m na start. Na startu jsme i prohlédli
soupeře, abychom věděli s kým budeme bojovat, protože po
sobotě jsme byli na 6.místě s odstupem asi 45 minut na
5.místo (takže to nehrozilo, že bychom se tímto směrem posunuli),
ale za námi byli naskládáni asi po 5 minutách 3 týmy. V neděli
žádný free order nebyl takže rovnou na jedničku. Štěstí
neděle pro nás bylo, že jsme si mapu neprohlédli na startu celou,
protože kdybych věděl co nás čeká z 8. na 9. Kontrolu, tak
asi nedoběhnu. Kontrol bylo v neděli 11. 7. kontrola byla
takhle krásně na kopci, před námi údolí a na druhé straně parádní
lyžařské středisko Rokytnice. Seběhneme dolů, skrz vesnici do
kopce a pak seběh dolů na osmičku, kde byla druhá občerstvovačka.
Přeložil jsem si mapu, abych namapoval poslední 3 kontroly do
cíle, chvilku na to zíral. Povídám Štěpovi „počítal jsi ty
vstevnice na devítku?“ Ty tlustý oranžový, co jsou po 50
metrech, tak těch je tam vosum a ještě 2 slabý. Tam, že musíme?
Neee. Šli jsme to 53 minut a vzduchem to byly 2 kiláky. Pak už jen
seběh lehce dolů a jen asi 5 tenkejch vrstevnic na další, už
poslední vrchol. A pak dolů do cíle. Trochu jsme netrefili azimut
a málem seběhli do jiného údolí, ale včas si toho všimli a pak jen
sběrka a s parádními pocity běh do cíle. 31 km, 1395 m
převýšení, 5hod 10 minut a udržení 6.místa. Díky Štěpe, že jsi mě
sem vzal a díky za parádní závod. Fakt pěkný víkend.
Výšlap na Ostrý
Jako minulý rok, tak i letos jsme si řekli, že další zimní sezónu zahájíme výstupem na Ostrý. Vloni jsme šli klasickou cestou z Hamrů na Stateček a pak po modré nahoru. Hlavně ten úsek ze Statečku na vrchol připomínal Václavák, a tak jsme si nechali poradit a letos šli po žluté, pak po zelené a pak přes Kamennou bránu. Lidi jsme potkali až nahoře, kdy se tato pěšinka připojila na klasickou cestu. Paráda, klídek. Děti trochu brumlaly, že jsme tady byli vloni a tak těsně pod vrcholem říkám, že jestli budou nahoře dřív než já, tak sem příští rok nemusíme. Snažily se mě nadběhnout, ale dle tohoto pravidla sem půjdeme i příští rok :-) Doufám, že nepoběžíme už ze Statečku. Že by tip na zajímavý závod? (7 km, start 588 m.n.m., cíl 1288 m.n.m.) Cestu dolů jsme zvolili po modré na Stateček a potom trochu orientačně po Pašerácké cestě, která vedla přímo kolmo na vrstevnice a končila rovnou v Hamrech. Jo, a nad Statečkem jsme ještě odlovili jednu kešku. Krásný den, super výlet.
vstávání
ve čtvrt na šest, odjezd v šest autobusem s panem Ptáčkem do
Sokolova na plavecké závody ročníků 2000 a mladších. 280
přihlášených závodníků zcela paralizovalo místní bazém a jejich
vzduchotechniku, takže rozhodčí první půlhodinku vedli boj s
rodiči, kteří se chtěli dostat na tribunu. Všichni rodiče dostali
červenou, takže jsme byli odkázáni přes pár okének sledovat děti,
jak plavou. Nakonec se rozhodčí přeci jen museli více věnovat
dětem, tak jsem jim proklouzl a nafotil pár fotek. I přesto bylo z
amplionu kažkou chvíli slyšet „žádáme rodiče, aby opustili
bazén“. Na příští závody si pořídím triko s logem SK Radbuza
a budu za pomocného trenéra :-) Adélka i Martin plavali výborně,
Martin si zlepšil osobáčky ve znaku i kraulu a Adélka byla druhá
na prsové padesátce. Super. Já jsem si dal přes poledne výběh
na kopec Krudum. Nádherné počasí, jinovatka a sluničko (škoda,
že jsem neměl foťák) a parádní cesty na běhání. Fotky z plavání v
odkazu jako vždy.
Běhání, běhání
Běhání nás baví. Nejlepší je to samozřejmě, když je parádní počasí a je to někde v horách, ale hladké závody se běhají většinou po rovině a ve městě a za každého počasí. V sobotu to bylo dokoce mistrovství ČR veteránů na půlmaratonu, a protože to bylo v Plzni, nemohli jsme chybět, tedy alespoň zástupce rodiny. A tím byla Peťa a vlastně i Lucka. Počasí bylo velmi nevlídné, 8°C a cca půlku závodu pršelo. Běžela s nimi ještě Lenka a všechny 3 běžely výborně a všechny ve svých osobních rekordech. Lenka běžela poprvé, tak se ten osobák tak nějak očekával :-), výsledky zde a pár fotek zde.
V neděli pak za úplně jiného počasí jsme šli na Ostende, kde se běžel již 55. ročník přespoláku. Pořadatelé nějak změnili tempo v startování jednotlivých běhů, takže když jsme fandili benjamínkům, kde běžela Adélka, a připravovali se hoši (Martin, Marek a Vojta), na mě volá Hasák, že se startuje. Myslel jsem, že na mě počkají, ale zřejmě se báli mojí formy a utekli mi. Počkal na mě jen Hasák a vymysleli jsme, že když nám utekli, tak to vezmem po vorienťácku a nadběhli jsme si je po „modré“ zatímco všichni šli po „červené“. Pak nás chtěli vyhlásit jako druhého a třetího, hned za Provoďákem, ale my se přiznali a tak nás diskli. Kupodivu :-) Výsledky možná zde, ale vetoše vyhrál Láďa Provod a v hlavní kategorii vyhrál Mlátil a hned za ním Vodr. Tady pár fotek.
MTB přejezd Šumavy
letos jsme měli trochu hektický odjezd, kdy nám ráno utekl Bertík a museli jsme ho hodinu nahánět. Pak jsme nechali ještě zapnutý kávovar a nakonec jsem zapomněl foťák. Proto fotky jen od spolujezdců Lopaťáka a Prcka. Vyrazili jsme opět od cukrárny Sněhurka v Železné rudě a přes německou stranu až na Bučinu, kde jsme přenocovali jako jedni z prvních hostů v znovu rekonstruovaném horském hotelu Alpská vyhlídka. V něděli pak po české straně zpět do Rudy. Počasí, třetina úspěchu vyšlo, trasa duhá třetina, byla vynikající a třetí třetina úspěšné akce, parta, byla víc než výborná. Díky a těšíme se napřesrok.
pro někoho to byl přípravný závod před vrcholem sezony, pro někoho první závod v životě, pro někoho tréningový běh v závodní atmosféře, ale troufám si tvrdit, že pro všechny superparádní den, nádherná trať a excelentní organizace závodu. Bodejť by se mi to takto nepsalo. Štěpán a Lenča zaběhli přesně dle svých tréninkovým plánů na maraton v Amsterodamu, Péťa si potvrdila, že její trénovanost stoupá a že jestli vše půjde ok, bude vrcholit na půlce v Plzni, Lucka s Renčou perfektně zvádly svůj první závod já se přimotal do teamu k Burákům a byli jsme třetí. Lenka byla ve své kategorii druhá a to ještě na nějakém 19.km vedla. Když k tomu připočtu, že jsme vyhráli ještě v tombole, počasí bylo při závodě slunečné chladnější a odpoledne pak i teplejší, nemohli jsme si přát více. Nádherný den a myslím, že se sem příští rok vrátíme. Stránky závodu Baroko maraton.
v
elmi
vydařená akce, která začala večírkem v Pukňově původně plánovaném
jako tajná oslava Hrůšovo narozenin. V sobotu ráno (někteří za
podpory růžových štěstíček) jsme sundali kajaky z vleku na vodu a
vyrazili proti proudu směr Zvíkov. Počasí bylo parádní, jen voda
proti proudu houstla a houstka až pod hradem Zvíkov to byla
doslova hrachová polívka. Ze soboty na neděli jsme přespali kousek
za Zvíkovem směrem po Vltavě na skautském tábořišti. V neděli jsme
se vydai zpět a za oba dny to dalo celkem přes 30 km. Fotky v
odkazu a další u P.R.cka
Trochu se zpožděním (měnil jsem Openoffice na Word v pc, a nějak se mi to celé rozhodilo ….) zapisuji minulý víkend. Byli jsme navštívit Noski na Hamrech, a protože bylo super parádní počasí, tak jsem ráno v sobotu ještě namontoval zahrádku, nosiče a hodil na střechu kola. Bylo to dobré rozhodnutí. Počasí bylo více než parádní a ideální na kolo v horách. V neděli se k nám přidali Šaroši, takže to byl zase peloton jako na TdF. Po oba dny jsme dali přes 30 kiláků, což s tím převýšením byly celkem slušné výkony. Hlavně děti jely fakt dobře.
Čo je to taký run-up? No přeci běhání do schodů, a čím výše tím lépe. V Plzni se běžel jeden závod ze 7, které se započítávají do poháru Run-Up 2011. Běželo se požárním schodištěm nejvyšší budovy v Plzni, bývalý název Bohemka, dnes nějak BCP budova nebo tak nějak. Nejdříve byl takový rozběh cca 100 m okolo budovy, pak se seběhlo do suterénu, tj. -1.patro a pak šup až do 15.patra. Prima atmosféra, závod ubíhal rychle, protože se startovalo po cca 20 vteřinách. Mě to trvalo 2:05 min a možná kdybych se ještě před vběhnutím do „mrakodrapu“ nenatáhl a pak ještě nemusel celé patro jednoho borce předbíhat, tak bych to dal za 2:00 min a to bylo 25. místo a postoupil bych do finále. Takhle jsem byl 35. a 4. ve vetoších. Mezi vetošema běžel borec, kterej 2x vyhrál Run-Up na Empire State Building v New Yorku. Tady v Plzni byl asi až čtvrtej, protože v Plzni to byl spíš závod na 800 m, cca 300 schodů (startoval také mistr ČR na 1500 m) a v NY to tak odpovídá běhu na 3000 m (rekord 9:33 min, 1576 schodů !!). Pěkné odpoledne, jestli to bude příští, tak jdeme zase.
pár fotek z letošní moravské, rodinné, vinné, cyklistické dovči. Pohybu bylo celkem dost, i porce polopenze byly spíše minimalistické, ale ve víně je asi opravdu hodně energie, protože jsem přibral 2,5 kila :-((
Moravčík ochutnávka – vzorky a moje poznámky
1. Muller Thurgau
2. Ryzlink vlassky PZ
3. Sauvignon
4. Sylvanske zelene – chutna
5. Veltlinske zelene – chutna
6. Muskat moravsky – voňavé
7. Markus – neuburg s ryzlinkem rynskym – velmi dobře, kyselejsi
8. Ryzlink vlassky – neprodava se zatím
9. Sauvignon VH – chutna
10. Tramin cerveny PS – velmi dobře
11. Palava VH – 23g zb.cukru
12. Palava VH – 50g zb.cukru
13. Rulanske bile – 44g
14. Ryzlink vlassky VB – 62g
15. Claret – ruzove 33g – velmi dobře, mňamka
16. Andre – hutne
17. Cabernet moravia
18. Cabernet sauvignon – nejlepší z červených vín
Letos
jsme děti přemluvili a místo k moři jsme jeli do hor. Domluvili
jsme se s Lopaťákama a zamluvili ubytování přímo v srdci Dolomit
ve vesničce Arabba.
První den Jirka vybral jak říkal „rozcházecí“ túru. Odjezd jsme naplánovali na 9 hodinu, protože paní domácí z našeho apartmánu Giglio Rosso nám večer říkala, že zítra v neděli bude silnice na passo Pordoi a pak dále na passo Sella uzavřena, a že bude projíždět Maratona dles Dolomites. Závodníci začali projíždět hned v 7 ráno a poslední jsme předjížděli ještě po 9 ráno, kdy jsme vyrazili. Viděli jsme i startovní číslo 11 068. Na Pordoi nás zastavili a až na Sellu jsme jeli a stáli za nimi, takže trocha zpoždění, ale zase jsme viděli jak se fandí obřími kravými zvonci a alpskými rohy. Kousek pod passem Sella jsme nechali auta a lanovkou „na stojáka“ jsme vyjeli do sedla s chatou Rifugio Toni Demetz. Odtud dolů suťoviskem k chatě Langkofel Vicenza, kde jsme se rozdělili. Adélka s Peťou šly okolo a my ostatní přes, jak Jirka říkal, pohodovou ferátku. Vyjdeme a hned za chatou lano přes cestu a cedule ,že je cesta uzavřena, že se na ní pracuje. Jdeme dál, to přelezeme. Vystoupali jsme suťoviskem a pak po sněhu až pod začátek ferraty. Oblékáme sedáky a jdou proti nám nějací 2 Němci, že na cestě chybí jištění, a že to tedy obrací a vracejí se. No tedy?! Nacvak jsem si Martina na smyčku pod sebe a abychom udávali tempo, jdeme první. Moje druhá ferrata, Martinovo první. Oskar Schuster ferrata je hodnocená jako červená, středně obtížná, ale pro nás to bylo zážitkové. Ze začátku jištění nebylo (nebylo potřeba), pak ve střední pasáži je zcela nově vybudováno i s parádním žebříkem. Poslední výšvih na hřeben je opět bez lana po značce vedené žlabem. Nahoře na Plattkofelu 2958 m.n.m. (Sasso Piato) byl krásný výhled, Kačka s Martinem krmili vrány svými svačinami, a my ostatní se kochali. Sestup k chatě Plattkofel Hütte byl už po normální cestě místy sutí, místy po kamenech. Po té traverzovkou zpět k autu pod passo Sella. Odhad cca 18- 20 km.
Druhý den jsme zvolili výjezd lanovkou z Arabby na Porta Vescovo a odtud hřebenovkou směrem na passo Pordoi. Nádherná cesta a ještě nádhernější výhledy na Marmoladu a Lago di Fedaia a na druhou stranu na celou skupinu Sella s vrcholem Piz Boe. Plán byl, že z Pordoie se půjdeme podívat k památníku německým vojákům z první a druhé světové války a pak se nějak dostaneme s Jirkou pro auta a zbytek výpravy svezeme zpět do Arabby, abychom jim ušetřili 600 m převýšení dolů. Ale když už jsme byli u památníku a viděli Arabbu ….., takže cca 15- 16 km.
Třetí den jsme chtěli udělat trochu kratší, přeci jenom první dva dny jsme se trochu prošli. Vyrazili jsme na passo Falzarego a lanovkou na vrchol Lagazuoi ( 2728 m.n.m.) kde vyúsťují tunely/štoly kopané v první světové válce. Cesty jsou v průvodcích značené jako ferraty, proto jsme vzaly sedáky, ale v pohodě jdou zvládnout jen s čelovkou a doporučil bych helmu, protože i já :-) jsem se několikrát praštil do hlavy. Paráda. Sestup je celkem dlouhý, ale je několikrát zpestřen skalními okny s nádhernými výhledy. Když si ale člověk uvědomí kdy, kdo a proč to kopal, tak každému dojde jak je válka obrovský nesmysl. Po sestupu zpět na Falzarego jsme jeli přes passo Valparola dolů do La Villa se vykoupat do bazénu.
Na čtvrtý den jsme si naplánovali dobýt vrchol doslova za našimi okny, Piz Boe. Trochu jsme si to ulehčili a jedním autem jsme vyjeli na Pordoi, a pak lanovkou na Sass Pordoi ( 2950 m.n.m.). Odtud vede krásná hřebenovka na nejvyšší vrchol Selly Piz Boe ( 3152 m.n.m.). Po dobytí vrcholu a krátkém občerstvení jsme se vydali na dlouhý sestup cestami 638 a 637, přes chatu Franz Kostner, kde by určitě stálo za to někdy přenocovat. Cestou k této chatě bylo trochu vzrůšo při sestupu roklí Pigulertzschluch, kde jak píše průvodce Freytag & Berndt , při sněhu je nutný cepín. Sníh byl, cepín ne, ale pomalu jsme to zvládli. Při sestupu nás chytl déšť s lehkou bouřkou, ale i tak to byl parádní výlet.
Pršelo celou noc a pokračovalo i pátý den ve čtvrtek ráno a tak padla varianta údolí, Bolzano a muzeum s prohlídkou Ötziho. Poté nákupy nezbytných věcí, jako jsou sedáky, helmy, boty, … a návrat zpět do nadmořské výšky přes 1600 m.n.m.
Na poslední den jsme si dali výstup zase ze sedla Falzarego, ale na druhou stranu směrem k vrcholkům Averau, Nuvolau a na zpáteční cestě ke skupině Cinque Torri. Na rif. Nuvolau jsme dali sváču, navlíkli na sebe sedáky a začali sestupovat po modré ferratě dolů po cestě 438. Adélka poprvé a byla úžasná. Obě ferratky byly krátké, ale dolů je to vždy těžší. Před sestupem na normální cestu jsme dobyli ještě jednu skalku a začalo se zase schylovat k bouřce. Tak zrychleným krokem, za mírného deště, s bouřkou v zádech jsme upalovali zpět k chatě Scoiattoli, ze které je krásný výhled na Cinque Torri a za nimi na skupinu Tofan. Poslední ovocný koláč, cafe laté, quatro grappa a poté sestup zpět na passo Falzarego. Cestou dolů jsme sledovali mohutné vrcholy Tofan a plánovali, jak je příště dobyjeme.
Překrásný týden. Díky moc.
Tak
už jsem se trochu srovnal a říkám si, měl bych to sepsat dokud se
mi to všechno nevypaří z hlavy a nezůstane jen to, že jsem to
dokončil. A taky proto, aby kdyby bylo nějaké příště, věděl o něco
více než napoprvé. A je to tady, už uvažuju, že by mohlo být
nějaké příště :-) Kdyby se mi na to někdo zeptal tak na 19.km
maratónu, asi bych se mu vysmál. Ale trochu po pořádku.
Přijeli jsme s Peťou do Otrokovic asi v půl šesté a šli na prezentaci. Nikdo tam nebyl, takže velmi rychlé. Ubytování jsme měli ve stejné budově, což byla po celou dobu parádní výhoda. Sestavil jsem svého oře a jel ho vyzkoušet směrem na Hulín. Kolo šlapalo jako nové, žádné praskání, pohoda. S praskáním v kole bojuji už od jara, jednou sedlo (to už nic nezachrání), jednou přední vidle (záleží na tom jak se dotáhne) a jednou ve středu. Po rozjetí jsem dal kolo na pokoj a s Peťou jsme vyběhli tak na 2 km rozběhat se a okouknou místo, kde bude občerstvovačka na kole. Potom převléknout a na rozpravu od 19:30. Rozprava celkem odsýpala, Petr Vabroušek simultánně překládal, před tím prodával ve stánku ty svoje ponožky a neoprény a pak si druhý den jen tak střihnul 101. iromana, a v pohodě vyhrál. Rozprava přestala odsýpat v okamžiku, kdy si vzal slovo hlavní rozhodčí. Jak nejezdit v háku, jak předjíždět, jak neodhazovat odpadky, jak, jak, … Mě to přestalo bavit, šel jsem se přiobléknout, abych pak nezdržoval při odjezdu na večeři. Našli jsme celkem slušnou pizzerii a dali nějaké ty těstoviny, no hodnotil bych to 2 minus a pak rychle zpět, už jsem nějak zíval.
Na pokoji ještě všechno připravit na ráno a po 11 už jsme leželi.Zhasneme, otevřeme okno a slyšíme nějakou rockovou kapelu jak celkem pěkně hraje. Ten zpěvák má parádní hlas, zpívá fakt dobře. No to už asi přidávají, předpokládám, že mají končit v 23:00. Ještě přídavek, ještě přídavek, sice zpívá dobře, ale už bych docela spal. Půlnoc. Už se mi moc nelíbí jak zpívá, budíka máme na 5:00. 01:00 už se mi vůbec nelíbí jak zpívá. Poslední písnička, prý. Přídavek je už asi 10 minut dlouhá písnička a furt zpívá. No asi ve čtvrt na 2 zdechnul a pak i já.
Co to slyším, někdo fouká kolo na chodbě. Kouknu na mobil a je 4:36. V 5 jsme vstali, uvařili kafe a já začal do sebe soukat rýžový nákyp. Nějak mi to tam neleze, musím ještě alespoň pár lžic. Před 6 jsme šli dát věci do depa, kam už zase jiný přísný rozhodčí se slovy „on to zvládne sám“ pustil jenom mě. Pak mi popsali lejtka a rameno a mohli jsme jít zpět se dopřipravit. Po půl 7 jsem se začal soukat do neoprénu, zatím jen nohy a vyrazili jsme k vodě. Za 5 sedm jsem si vyzkoušel pár temp a posadil se na zídku a čekal až bude start. START. Nikam jsem se nehrnul. První kolo si jen tak pádluju, chvilku kraul, když plavu za někým a doplavávám ho, tak dám prsa, u první bojky se to trochu mlelo, ale měl jsem z toho větší strach než to nakonec bylo. Doplavávám první kolo a hledám Peťu kde stojí, že by mi mohla říci jak je to rychlé, abych byl v pohodě. Nevidím ji a místo toho musím trochu srovnat čip na levé noze, který se trochu uvolnil. Druhé kolo asi zhruba stejné pocity, jen ke konci si říkám, že mě už sakra měli doplavat ti první o kolo, protože dle loňských časů měli pod 50 min a já chtěl plavat kolo za 30 min. těsně před koncem mi předplaval Martínek, který měl potom čas plavání něco málo přes 48 min. To mě povzbudilo a ještě potvrdilo, že jsem neviděl nikoho se řadit na start štafet, který měl být o hodinu po nás. Do posledního kola jsem se chytil 2 borců a vyvážel se za nimi. Na nejdelší rovince nabrali nějak směr doprava, tak si říkám, jen si plavte já jsem borec, já to stříhnu přímo na bojku. Stříhnul jsem to sice rovně, ale byli jsme tam nastejno, tak jsem se zase za ně zařadil a v klidu si plaval. Fakt jsem byl překvapenej jak v pohodě. Doplavávám, úsměv, hledám Peťu, a už běží vedle mě a říká, že jsem blázen, že jsem to přepálil. Na Gaminech bylo 1:16h. Paráda, super začátek. Ten neopren fakt zlepšuje a čím je člověk horší plavec, tím víc. Depo úplně na pohodu a vyrážím na kolo. Lupnul jsem tam Speeda a Redbulla a úplně řehtám. První úsek směrem na Hulín, lehce do kopce a proti větru, ale i tak prvních cca 20 km pod půl hoďky. Pak následovala pasáž směrem na Kotojedy, která byla zase proti větru, ale už mnohem více kopcovitá a jeden celkem slušnej kopec. V prvním kole jsem si myslel, že ho pojedu na velkou, ale jen myslel a v posledním kole jsem ho jel 34/23. V Kotojedech otočka a šup po větru zpět. První kolo průměr přes 31 km/h, v druhém to ještě šlo a tak 90 km pod 3 hoďky. Cítil jsem že by se mi to tímto tempem při maratónu nemuselo vůbec líbit a tak jsem přepočítal časy a zjistil, že když od teď pojedu 25 km/h, tak dojedu to depa před 3 hodinou a budu mít 5 hodin na maratón. Nakonec jsem byl v depu ve ¾ na 3, ale poslední kolo už bylo uf uf. Na maraton byla taktika jasná. Běžet první kolo pod hodinu a pak by to vycházelo na zbatek 7,5 minuty na kilák. Běžel jsem až asi na 17.km a půlmaratón byl asi tak 2:05. Píšu asi tak protože mi blbnul Garmin !!!! a tak jsem počítal jen dle hodinek. Nohy ztuhly, kolena táhly a běžecké úseky se stále zkracovaly a chodeckých přibývalo. No počty byly jasné. 3.kolo za 90 min a 4. také. 3.jsem dal za 80 min a tak už jsem plně věřil, že 13 hodin padne. Jo, ještě bych zapomněl. Když jsem dojel do depa po kole, tak jsem správně před koberečkem, kde se měří mezičas slezl z kola a pak běžím vedle něj. Automaticky šahám na helmu a jedním zkušeným tahem ji i šátek a hrnu se to ke stojanu. A v tom STOP a rozhodčí co stál mezi stojany v depu říká: „máš červenou“ (to jako znamená že mě chce disknout). Já na něj „proč?“, „sundal sis helmu před tím než máš kolo ve stojanu“. Místo toho abych mu řekl, že je zbytečnej šťoura, tak jsem se mu omluvil a že co s tím uděláme. Chvilku něco vyprávěl a pak abych si to všechno nandal na hlavu, zapnul a běžel ke stojanu a tam si to až znovu sundal. Jak řekl, tak jsem udělal a celkem mě to rozproudilo a mohl jsem se vydat na běh. Do čtvrtého kola se mnou Peťa běžela-šla až na první občerstvovačku a pak jsem se vydal naposledy na otočku do Kvasic. Zpět se už nic nestalo a tak jsem si mohl vychutnat běh po cílovém koberečku a foto s finisherskou medailí. Čas nad očekávání, tj. obrovská radost a hlavně ještě větší poděkování Peťulce. DĚKUJU.
Dali jsme si nealko pivko, do mě začínala pouštět zima, tak rychle na pokoj obléct. Říkám si, že by bodla horká sprcha. Vejdu do sprch a tam 2 borci, kteří když mě viděli, tak pusu od ucha k uchu, a že jestli se jdu sprchovat, tak že mě to prý určitě probere. Probralo, ani jsem se nemydlil. No, prostě příště musím zajet lepší čas, aby na mě zbyla alespoň vlažná :). Vyhlášení výsledků spolu s tombolou bylo až po doběhnutí posledního závodníka a skončilo lehce po půlnoci. Byl to dlouhý den, ale splnil se sen-přání-cíl, který začal někdy v roce 1985 na Hracholuskách, kdy jsem se o tzv. „železňákovi“ dozvěděl.
Jo a na závěr. O víkendu zajel Marino Vanhoenacker na Ironmanovi Austria nejlepší světový čas všech dob 7:45:59 (plavání 46:49, kolo 4:15, běh 2:39). To je ale jiná planeta....
Brdman, Strakonice plavání, Adélka gymnastika a Triatlon na Boleváku
Dá se říct, že začíná letní sezóna, akcí a závodů přibývá a času okolo je pořád stejně (málo) a tak spojím pár akcí :-).
Minulou sobotu (4.6.11) jsme se vypravili na Dobříše na sedmý ročník stále více populrního závodu Brdman Cross. Pěkné zázemí, rutinérsky zvládnutá organizace a slunečné počasí vytvořily ty nejlepší podmínky pro naše borce Martina s mamkou Péťou, kteří jeli kategorii rodiče s dětmi. A k překvapení svému nakonec zvítězili a porazili druhou kosáckou dvojici Vojtu a mamkou také Péťou o 9 bodů, když nasbírali na znalostním kvízu o 10 bodů více a ten jeden ztratili pozdním doběhem vedle kola, když Martinovi se zasekl v kopci před cílem řetěz mezi pastorky a dráty.
V nědeli (5.6.11) jsme vstávali v půl 6 a vyrazili do Strakonic na plavcké závody. Opět bylo velmi, ale velmi horko, a tak bylo super, že se plavalo ve venkovním bazenu, a že areál byl uzavřen pro veřejnost a tak Adélka strávila celý den na skluzavkách. Martin plaval 50VZ, 50Z, 50P a jako poslední závod štafety družstev. Zaplaval jsi na K i na P osobáky a tak myslím, že byl spokojen. Já jsem si místo oběda udělal výlet do Volyně, po krásné cestě podél řeky Volyňky, ale bylo příšerné horko (27 km v tempu 6 min/km).
V pátek (10.6.11) Adélka krásně zacvičila na Plzeňském pohárku, okresní přebor (byly zde i holčičky z Mariánek) a z 11 (jedenácti) holčiček brala super 3.místo.
V sobotu byl asi již 12.ročník triatlonu okolo Boleveckých rybníků. Já to do pátku nechával mimo mě, říkal jsem si že závodit do Moraviamana nebudu. Ale pak zavolal Prcek, že jestli to jedu, že by přišli zafandit. To mě trochu, no možná trochu více nahlodalo. Jen jsem nevěděl jestli mám vzít neoprén, protože dle loňských fotek tam byli max 2 co ho měli a říkal jsem si, že tam budu za exota co neumí plavat a bere si neopren. Z tréninkovýh důvodů jsem ho ale vzal. Peťa mi do něj zapnula a start. Nasadil jsem tempo jak na 100m a už před první bojkou jsem musel zkusil prsa, které v něm moc plavat nejdou, ale jak ho mám ve vodě už asi po čtvrté, tak to šlo zase o trošku lépe. Bojky byly 4 a šel jsem fakt moc na mě rychle a určitě bych to nevydržel 3,8 km. Ale zkušenost; při Moraviamanovi musím vyrazit o mnoho pomaleji. A šup na kolo a opět jsem to rozjel doost rychle (předjel mi jen jeden „hubenej mladík“) a před otáčkou mi hlásili, že jsem 6. (dle loňských časů jsem si říkal pod 3 hodiny a do desítky by to šlo). Tak jsem do druhého kola zvolnil a za otáčkou jsem viděl asi 4 dotírající borce. Buď mě dojedou nebo doběhnou. Na kole mě nedojeli, a tak jsem vyrazil pohodovým tempem s tím, že když mě doběhnou, zkusím s nimi závodit. Na otáčkách byli cca pořád stejně a tak jsem přidal jen do cíle /jde přeci o to jak člověk vypadá, né :-)/. Parádní závod, super organizace, pohodová atmosféta, kde si nikdo na nic nehraje a to vše za neskutečných 150 Kč (dřívější přihlášky 100 Kč!!). Když to člověk srovná s nějakým MTB maratónem, kde se platí 3 až 5 více, lidi se hádaj jestli byli 163. nebo 162. …...
Minulý
prodloužený víkend jsme se byli podívat na světovou cyklistiku
jakou nyní předvádí Contador a ty druzí, kteří se ho snaží
dohonit. Zatím se jim to daří jen, když jim to dovolí jako např.
při dojezdu na Grossglockner, kde jsme na peloton čekali v pátek.
Krásné představení, nejprve jel do stoupání právě Contador s
nějakou venezuelskou blechou (160cm, 49 kg) a hned ve skupině za
nimi Kreuziger. Koukli jsme na ně na prémii a protože byla kosa a
pršelo, tak jsme se pomalu vydali proti pelotonu dolů do údolí.
Tady jsme si za tento víkend poprvé uvědomili, jak tvrdá práce je
profi cyklistika, když jsme viděli ty skupinky jak dojíždějí. A to
ta nejtěžší etapa byla teprve před nimi. Večer jsme přejeli do
Arabby, do klasického penzionu kam tato parta jezdí už asi 8 let.
V sobotu jsme dali klasiku Sella Ronda (Passo Pordoi, Sella, Gardena a nakonec Campolongo). Paráda, i když nás při sjezdu do Corvary chytil zase déšť. Hned po dojezdu jsem dal přechod a běžel 6 kiláků na druhou stranu od Arabby a zase zpět. Celkem to šlo, takže spokojenost.
A neděle, královská etapa Gira (230 km, 6000 m převýšení) a my se vydali přes Passo Falzarego dolů do Pocolu a pak nahoru na Passo Giao, kde jsme počkali na peloton. Zmokli jsme cestou nahoru, ale pak se krásně vyčasilo, takže jsme čekání vyplnili parádním opalováním se. Ale jako klasicky, když se blížil peloton zatáhlo, začalo pršet, a byla kosa. První projel na prémii Stefano Garzelli, takže Italové (spíš Italky) šíleli. Pak jsme sjeli dolů a přes pár kopečků zpět do Arabby. Zabalit kola a domů. Víkend byl sice jen 3 dni, ale na zážitky spíš více jak týden. Super, už se těším na příště.
Tuto sobotu jsme se vydali na florbalový turnal přípravky Slavie do Karlových Varů. Předpověď počasí byla pěkná a tak jsem to vzal na kole. V Útvině (kousek za Toužimí) jsem uhnul z hlavní silnice a přes kopec přijel do KV. Florbalový turnaj s hrál na 2 skupiny a pak vyřazvacím způsobem semi a finále. Naši hoši neměli den a ve skupině jednou remizovali a 2x prohráli. Pak jsme se přesunuli do druhé haly a zde semifinále, které také bohužel nevyšlo. Pro nepostupující byla připravena sladká odměna, pak společné foto a odjezd domů. Už jsem to nebral přes kopec, ale po hlavní silnici přes Bečov. Když jsem točil na hrázi nad Březovou, tak mi dojel borec co říkal, že se jede jen tak projet před závody co má zítra. No jeli jsme pěknej kalup a já se modlil, aby v Bečově uhnul doprava a nejel se mnou nahoru. Naštěstí se tak stalo a mohl jsem velmi zvolnit a kopec v pohodě vyjet. Borec jel na kole CKT a říkal, že má zastoupení pro ČR. Nádherné kolo. Když jsem přijel domů, chtěl jsem dát přechod a protože Adélka, Martin a Peťa jeli do Újezdu na nanuka, tak jsem si tam zaběhl. První 2 kiláky nic moc a pak se to nějak rozběhlo a šel jsem těch 5 km tempem 5:45 min/km. Tam zmrzka a zpět to bylo už o vůli abych běžel, ale v Otrokoicích to bude o něco delší :-)
V sobotu jarní, v neděli letní a v pondělí podzimní počasí jsme si výborně užili na velikonočním soustředění v Branžeži. První sobotní tréning, asi nejtěžší ze všech, byl spíš skálolezením v terénu pro kamzíky, ale správněj vorienťák prý takovej závod má nejraději. No asi jo. Já když jsem byl asi v polovině závodu u 10.kontroly a zjistil jsem, že je už po výdeji oběda, tak jsem se rozhodl to namířit nejkratší cestou do cíle. Neděle už tak orientačně náročná nebyla a odpolední cyklovýlet spestřil dětem pán se svoji krajtou tmavou. Večer pak výborný skalní golf a vyvrcholením byly pondělní štafety v nádherném terénu skalního města. Parádní velikonoce, díky za organizaci a pohodovou atmosféru.
Trochu se zpožděním, ale přece. Minulou neděli se jel u nás v Touškově první závod seriálu horských kol Becker Cup. Od rána od závodů dětí až po odpoledne po profíky, se kterými změřil síly i Gibon. A jak jsem to s ním po závodě probíral, nevedl si vůbec špatně a hlavně se mu závod líbil.
Moraviaman -příprava březen
Příprava běží myslím jak má. Za březen 31 hodin ve 34 aktivitách. Nejvíce bylo běhu a to 152 km. Více v odkazu.
End Ski Season – Clavicula reason
Ne
že bych byl básník, jen mi to tak napadlo. Letošní zima byla
parádní a i přes asi 2 velké oblevy, se dalo pořád lyžovat. A my
lyžovali o 106. Začali jsme v 11.12. ski openingem v Nauders a pak
přes vánoční a jarní prázdniny lyžovali, snowboardovali a
běžkovali na Javoru. Bylo to přes 30 dní na sněhu, což si myslím,
že bez ledovce v říjnu nebo listopadu, a při předčasném ukončení
sezony je až dost, a určitě náš rekord. Měli jsme jet ještě na
jarní lyžování do rakouského Turrachu, ale protože si Martin při
„rozčvičování“ před judo závodama v sobotu zlomil
klíční kost, tak už asi nikam nepojedeme. Místo toho budeme
Martina minimálně 3 týdny přesvědčovat, že má být opravdu v klidu,
a že klidový režim neznamená skákání na balónu nebo hraní florbalu
jen jednou rukou. Do příští sezony se mu to určitě spraví. Doufám,
že ta příští sezona bude stejně tak dobrá a bez naštípnutých a
zlomených kostí. SKOL.
Pár fotek, lyžování na Javoru, snb nad nádražím na Špičáku, výlety po okolí, nácvik záchranné akce hasičů a horské služby, pěkný týden, pohoda, klídek.
2011 – cíle a předsevzetí – MORAVIAMAN
Asi už to není takové tajemství, ale sportovní cíl na letošek už mám jasný. Dlouhý triatlon Moraviaman. Více v odkazu.
2 dny superparádního lyžování jsme si spolu s Prckem užili na předváděčce Scottu ve freeridingovém středisku St. Anton. Bydleli jsme v sedle na ním, v St. Christophu, ve vesničce, kde je asi všehovšudy jen 9 hotelů, všechny „on the slopes“, tj. přeskáče se nazouvají u snídaně a z lyžárny se nasedá rovnou na 4sedačku. Nebyl zrovna prašan a tak jsme většinu času trávili na sjezdovkách, ale pro vyznavače freeridingu je to asi jedno z top středisek v Evropě. Nekonečně možností kudy jet právě tu svou první stopu dolů v čerstvě napadaném prašanu. Vyzkoušeli jsem několik Scottovo nových freeski, některé překvapily, že i na sjezdovce to s nimi lze, některé jsou opravdu jen do 30 a víc cm nového sněhu. Koukněte na fotky, k tomu není třeba co dodat.
Víkendové lyžování (v sobotu spíš vodní) – 8.-9.1.2011
Špičák, sobota ráno, déšť, +3°C. Předpověď říká, že od 10 hodin má přestat pršet, tak nikam nespěcháme. Před desátou vyrážíme na Javor, stěrače mám puštěny na dvojku, takže celkem regulérně chčije. Dole v Rudě je +1,5°C, nahoře by mohlo sněžit. Peťu vysazujeme do stopy nad Bavorskou Rudou, pořád prší, po sněžení ani památky. Vyjeli jsme nahoru na Brennes a je +5°C!. No co, když už jsme tady, tak se chvilku sklouzneme. Bylo to nic moc, chcalo a chcalo a tak po hodině že už pojedeme zpět. Říkám dětem „dáme předposlední (poslední se nejezdí, aby se nikomu nic nestalo J) a jedeme domů“. Abych si to ještě trochu užil, tak jsem to trochu rozjel, vjel do hlubokého mokrého sněhu a lup, levá lyže mi vypla. Neustál jsem to a dopad tak nějak přes levou ruku. Vstávat se mi moc nechtělo, no říkal jsem si „už jsi letos ten veterán, nesmíš tak blbnout“. Odpo přestalo pršet, děti šly na snowboardy a já si dal výklus 10km po silnici, abych taky ten den něco dělal. Večer mi nějak ta levá ruka natekla a v neděli byla trochu fialová. Adélka s Peťou mi to zavázaly a protože bylo sluníčko, jeli jsme zase na sjezdovky. Moc mi to nebavilo. Dokonce jsem souhlasil, když mi Peťa nabídla, že mi protekčně u nich v nemocnici zařídí rentgen, abych tam nemusel čekat. V pondělí jsem tam tedy zašel, zrentgenovali mi to asi ze 4 stran a doktor říká:“ to bude sádra, tady to máte ulomený a vřetení kost máte naštíplou“. Já na to, že to nejde, protože na zítra jsem měl v plánu bazén a příští víkend jedeme lyžovat. Celkem se smál, ale nakonec povolil a dal mi jen ortézu. Do bazénu tedy nepůjdu a ty hory ještě uvidím. Musím si sehnat palčáky, aby se mi tam ta ortéza vešla J
Skol
Vánoce a volno mezi nimi a Novým rokem utekly klasicky jako voda. Letos jsme je strávili na Špičáku. Lyžování, běžkování a snowboardování jsme si náramně užili. Na Javoru sjezdovky, běžky na Gerlovce, v Bavorské rudě a snowboardy na Špičáku. Prostě paráda. Na Silvesrta jsme se byli podívat pod Šancemi na sjezdu s pochodněmi, kde jsme byli naposledy asi před 15 lety. Trochu se to změnilo, bylo tam asi tak 50x více lidí a nějak se z té komorní záležitosti stala celkem masovka. Ale i tak to byl pěkný pohled nahoru na nejprudší sjezdovku v Čechách, jak ji sjíždí 40 pochodní. Pak o půlnoci padly nějaká ta přání, cíle a předsevzetí, ale o tom až někdy příště.
Vše nej po celý tento rok 2011 Vám přejí Kočíci.
